IZRAEL: opravdu je Palestina okupovaná?
23. 12. 2006
Nedávno zopakovala americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová „stokrát opakovanou lež“ o izraelské okupaci arabského území a nutnosti vytvoření samostatného státu palestinských Arabů. Není přitom podstatné, zda se použije termínu „okupace“ či „obsazení“. Židé žijí na svém území, „v zemi Judské“, minimálně od 13. století př.n.l. Ani po potlačeném povstání Bar Kochby proti Římanům v letech 132-135, kdy přišlo o život až 500 000 Židů, neskončila židovská přítomnost v zemi jejich otců. Od konce 4. století vládli v judské zemi východní křesťané – Byzantinci.
Pod praporem islámu vpadli Arabové do země teprve v roce 637 a v této době existovalo v zemi 43 židovských komunit. Muslimští vládci – chálifové – se obohacovali o dobytá území, která pak přenechali svým rodinám. Takto vznikající arabská šlechta však byla jen majitelem půdy, nikoli hospodářem. Když v roce 1071 dobyli Jeruzalém z východního Turkestánu pocházející turko-tatarští Seldžukové, ponechali arabské šlechtě její práva. Evropští křižáci pak byli ve svaté zemi od roku 1099 do roku 1187. Koncem 13. století vtrhli do země egyptští Mamelukové a zůstali tam až do roku 1517, kdy je „vystřídaly“ středoasijské turecké kmeny, sjednocené ve 13. století Osmanem I. Sečteno a podtrženo, Arabové byli v zemi „u moci“ necelých 450 let!
Konec první světové války v roce 1918 také znamenal ukončení turecké nadvlády ve svaté zemi. Britové tak přerušili 400 let trvající „okupaci“ Judeje. Od skončení říše Osmanů neexistoval v zemi žádný samostatný stát. Země přešla pod správu Britů, kteří dostali mandát od Ligy národů, předchůdkyně dnešní OSN. Z jejího rozhodnutí v listopadu 1947 měly vzniknout na správním území dva státy. Židé ten svůj vyhlásili v květnu 1948, po skončení britského mandátu. Arabové rozhodnutí OSN z roku 1947 nejprve odmítli a „nárokují“ ho až od roku 1964, po vzniku Organizace pro osvobození Palestiny. Stalo se tak až poté, kdy se jim nepodařilo „zahnat Židy do moře“ a uchvátit jim celou zemi. Z uvedeného vyplývá, že diskuse o „ukončení izraelské okupace“, ať je vede kterákoli strana, jsou popřením historie a dostávají se tím do oblasti propagandy a demagogie.
Náboženská negramotnost nebo záměr?
Karel Marx pocházel z židovské rodiny, která „přestoupila“ na křesťanství. Jeho dědičný monotheismus ho nakonec přivedl k monismu. Práce se mu stala božstvem. Ale pracujícími údajně pohrdal. Naši poslankyni v EU Janě Hybáškové se „stalo“ něco podobného. Její blízkovýchodní monismus nese jméno ropa. Tamější konflikt je prý „o touze po podílu na ropných příjmech.“ Jako bývalá velvyslankyně v Kuvajtu asi „cítí ropu“ všude. Dokonce zachází tak daleko, že konfliktu rozumí lépe než zúčastněné strany. Samotní palestinští Arabové napsali ve své Chartě, že jde o konflikt vyloženě náboženský. Paní poslankyně nicméně tvrdí, že „jedinou cestou ke změně“ je opět ropa. Korunu tomu nasadila tvrzením, že zmíněné podíly na příjmech jsou „klíčem“ k extremismu.
Předpokládal bych, že jako vystudovaná arabistka četla korán. Ale: buď ho nečetla, nebo ho nebezpečně podceňuje. Arabský kořen „qtl“(zabít) se objevuje v koránu 187x, z toho 25x jako příkaz! Navzdory tomu si myslí, že „islámu jako ideologického fenoménu se není třeba obávat“, neboť prý „nejde o fenomén bojovný, násilný, netolerantní, expanzivní ve své podstatě“. Vypadá to, že paní poslankyně žije někde v Grónsku a korán pravděpodobně nikdy nečetla. V tom nejhorším případě možná mlží, zatajuje pravou podstatu nejbrutálnějšího náboženství, jaké kdy vzniklo.
„Slýcháme, že muslimové jsou příkladem míru a tolerance, ale pravý opak je pravdou. Nesnášenlivost islámu je zakotvena v samotném Koránu a hadísech“, domnívá se jiný arabista, Karel Keller z Karlovy univerzity. Od vysokoškolského učitele se očekávají elementární informace o evropských dějinách. Co si máme myslet o radách kulturologa Víta Erbana, který se domnívá, že „nám může být islám inspirací a křesťanský i islámský svět se mohou vzájemně obohatit“. Pan Erban asi zapomněl, že islám likvidoval křesťanské církve v Sýrii, Egyptě, v severní Africe, v Malé Asii na území dnešního Turecka, slavné chrámy „přestavovali“ na mešity, násilím odváděli chlapce z křesťanských rodin do své armády, přes 1160 let uvalovali na Evropu těžké daně a po staletí byli muslimové nejkrutější lovci otroků. V současnosti zabíjejí stoupenci islámu křesťany všude po světě. Opravdu nevím, v čem by mohl islám křesťanství obohatit.
Komicky pak působí „moudrost“ filosofa, který náboženství nerozumí. Např. švýcarský filosof Wolfgang Giegerich nás poučil, že: “Všechna náboženství jsou zastaralá, neodpovídají realitě současného světa, jsou věcí minulosti: nemají čím přispět k velkým otázkám naší epochy, autorita ve věci pravdy přešla na vědu, média atd.“ Takové věty patří do atheistické čítanky 19. století. Nedá se říci, že by prožívalo zrovna křesťanství v Evropě nějaký rozmach, ale šmahem poslat náboženství „do starého železa“ vypovídá o tom, že pan Giegerich vůbec neporozuměl, o čem náboženství je. Že je v EU každý čtvrtý občan duševně nemocný zrovna nesvědčí ve prospěch „autoritě vědy“.
Autor: Karel Orlík
Pod praporem islámu vpadli Arabové do země teprve v roce 637 a v této době existovalo v zemi 43 židovských komunit. Muslimští vládci – chálifové – se obohacovali o dobytá území, která pak přenechali svým rodinám. Takto vznikající arabská šlechta však byla jen majitelem půdy, nikoli hospodářem. Když v roce 1071 dobyli Jeruzalém z východního Turkestánu pocházející turko-tatarští Seldžukové, ponechali arabské šlechtě její práva. Evropští křižáci pak byli ve svaté zemi od roku 1099 do roku 1187. Koncem 13. století vtrhli do země egyptští Mamelukové a zůstali tam až do roku 1517, kdy je „vystřídaly“ středoasijské turecké kmeny, sjednocené ve 13. století Osmanem I. Sečteno a podtrženo, Arabové byli v zemi „u moci“ necelých 450 let!
Konec první světové války v roce 1918 také znamenal ukončení turecké nadvlády ve svaté zemi. Britové tak přerušili 400 let trvající „okupaci“ Judeje. Od skončení říše Osmanů neexistoval v zemi žádný samostatný stát. Země přešla pod správu Britů, kteří dostali mandát od Ligy národů, předchůdkyně dnešní OSN. Z jejího rozhodnutí v listopadu 1947 měly vzniknout na správním území dva státy. Židé ten svůj vyhlásili v květnu 1948, po skončení britského mandátu. Arabové rozhodnutí OSN z roku 1947 nejprve odmítli a „nárokují“ ho až od roku 1964, po vzniku Organizace pro osvobození Palestiny. Stalo se tak až poté, kdy se jim nepodařilo „zahnat Židy do moře“ a uchvátit jim celou zemi. Z uvedeného vyplývá, že diskuse o „ukončení izraelské okupace“, ať je vede kterákoli strana, jsou popřením historie a dostávají se tím do oblasti propagandy a demagogie.
Náboženská negramotnost nebo záměr?
Karel Marx pocházel z židovské rodiny, která „přestoupila“ na křesťanství. Jeho dědičný monotheismus ho nakonec přivedl k monismu. Práce se mu stala božstvem. Ale pracujícími údajně pohrdal. Naši poslankyni v EU Janě Hybáškové se „stalo“ něco podobného. Její blízkovýchodní monismus nese jméno ropa. Tamější konflikt je prý „o touze po podílu na ropných příjmech.“ Jako bývalá velvyslankyně v Kuvajtu asi „cítí ropu“ všude. Dokonce zachází tak daleko, že konfliktu rozumí lépe než zúčastněné strany. Samotní palestinští Arabové napsali ve své Chartě, že jde o konflikt vyloženě náboženský. Paní poslankyně nicméně tvrdí, že „jedinou cestou ke změně“ je opět ropa. Korunu tomu nasadila tvrzením, že zmíněné podíly na příjmech jsou „klíčem“ k extremismu.
Předpokládal bych, že jako vystudovaná arabistka četla korán. Ale: buď ho nečetla, nebo ho nebezpečně podceňuje. Arabský kořen „qtl“(zabít) se objevuje v koránu 187x, z toho 25x jako příkaz! Navzdory tomu si myslí, že „islámu jako ideologického fenoménu se není třeba obávat“, neboť prý „nejde o fenomén bojovný, násilný, netolerantní, expanzivní ve své podstatě“. Vypadá to, že paní poslankyně žije někde v Grónsku a korán pravděpodobně nikdy nečetla. V tom nejhorším případě možná mlží, zatajuje pravou podstatu nejbrutálnějšího náboženství, jaké kdy vzniklo.
„Slýcháme, že muslimové jsou příkladem míru a tolerance, ale pravý opak je pravdou. Nesnášenlivost islámu je zakotvena v samotném Koránu a hadísech“, domnívá se jiný arabista, Karel Keller z Karlovy univerzity. Od vysokoškolského učitele se očekávají elementární informace o evropských dějinách. Co si máme myslet o radách kulturologa Víta Erbana, který se domnívá, že „nám může být islám inspirací a křesťanský i islámský svět se mohou vzájemně obohatit“. Pan Erban asi zapomněl, že islám likvidoval křesťanské církve v Sýrii, Egyptě, v severní Africe, v Malé Asii na území dnešního Turecka, slavné chrámy „přestavovali“ na mešity, násilím odváděli chlapce z křesťanských rodin do své armády, přes 1160 let uvalovali na Evropu těžké daně a po staletí byli muslimové nejkrutější lovci otroků. V současnosti zabíjejí stoupenci islámu křesťany všude po světě. Opravdu nevím, v čem by mohl islám křesťanství obohatit.
Komicky pak působí „moudrost“ filosofa, který náboženství nerozumí. Např. švýcarský filosof Wolfgang Giegerich nás poučil, že: “Všechna náboženství jsou zastaralá, neodpovídají realitě současného světa, jsou věcí minulosti: nemají čím přispět k velkým otázkám naší epochy, autorita ve věci pravdy přešla na vědu, média atd.“ Takové věty patří do atheistické čítanky 19. století. Nedá se říci, že by prožívalo zrovna křesťanství v Evropě nějaký rozmach, ale šmahem poslat náboženství „do starého železa“ vypovídá o tom, že pan Giegerich vůbec neporozuměl, o čem náboženství je. Že je v EU každý čtvrtý občan duševně nemocný zrovna nesvědčí ve prospěch „autoritě vědy“.
Autor: Karel Orlík
.........
(maty, 20. 12. 2006 2:13)