Jak by mohl skončit konflikt mezi Izraelci a Palestinci...
Oblast Blízkého východu je už řadu let jednou z nejvýbušnějších oblastí světa. Od rozdělení britského mandátního území Palestina rezolucí OSN v listopadu 1947 a ustanovení státu Izrael v květnu 1948 panují v této oblasti napjaté vztahy mezi Židy a Araby a přes veškeré úsilí Západu - a především Spojených států - nic nenasvědčuje tomu, že tomu může být v dohledné době jinak.
V roce 1948, po prohrané válce Arabů proti židovskému státu, odešlo z Palestiny přibližně 700 000 palestinských Arabů. Ti se nikdy nesmířili s tím, že v zájmu vyřešení otázky vzniku židovského státu ztratí domov. Po šestidenní válce v roce 1967 se jejich situace ale ještě více zkomplikovala. Izrael opět porazil armády arabských států a v zájmu posílení své bezpečnosti obsadil okolní území, převážně s palestinským obyvatelstvem. Kromě toho se na okupovaných územích ? již tak dosti přelidněných - začali usazovat židovští osadníci a zrodila se tak politika výstavby židovských osad na okupovaných územích, která trvá dodnes.
Palestinci tvoří v okolních státech významné menšiny a v Jordánsku jsou dokonce většinou. Mají stále podporu všech arabských států. Žádný z nich by ale dnes již pravděpodobně vojensky nevystoupil proti silnému Izraeli a navíc u nich i pomalu dochází trpělivost s vyhnanými Palestinci. Podpora Palestincům z neformálního hlediska tedy postupně klesá. Jejich sociální situace se nelepší, ba právě naopak. Dochází tak k růstu radikálních nálad a postojů. Tato situace si žádá řešení. Přestože izraelsko-palestinský konflikt má nepochybně mnoho dimenzí a je relativně obtížné obsáhnout všechny pohledy na něj, můžeme se pokusit zamyslet nad tím, co z pohledu Západu mohou obě strany pro řešení konfliktu učinit.
Rozhodně není tak spolehlivý, jak se zdá. Sdělovací prostředky většinou věnují více pozornosti samotnému konfliktu mezi Palestinci a Izraelci, ale neméně konfliktní je i vnitropolitická situace v Izraeli. A právě vnitropolitická situace je tím, co citelně ovlivňuje vývoj izraelsko-palestinského konfliktu.
V únorových předčasných volbách (2003) opět zvítězil pravicový blok Likud a křeslo premiéra si podržel jeho předseda Ariel šaron. Ten se pokusil sestavit vládu opět i z levicovou Stranou práce, ale neuspěl. Strana práce zasedala v minulé vládě a svou účastí nechtě legitimizovala šaronovy vojenské akce proti Palestincům. Její nový předseda, Žid německého původu, Amram Mitzna proto podmínil další účast na vládě šaronovým písemným závazkem k zastavení výstavby židovských osad na obsazených palestinských územích a také k vyklizení některých izolovaných osad. šaron to odmítl a sestavil vládu s menšinovými pravicovými stranami. Výsledkem je vládní koalice, ve které dvě ze čtyř stran odmítají byť jen myšlenku vzniku samostatného Palestinského státu.
Tím se dostáváme k důležité otázce vztahu pravicových a ultraortodoxních stran k mírovému procesu a také k politice výstavby osad, která je jedním z pilířů izraelské radikální pravice. Proč je otázka ?několika? osad tak důležitá? Není to jen zástupný problém, zveličovaný arabskými Palestinci? Domnívám se, že není a že jeho řešení v zájmu urovnání konfliktu představuje pro izraelskou stranu skutečný problém. Především, po šestidenní válce nepřikládal Izrael otázce Palestinců téměř žádnou váhu. O okupovaných územích se v Izraeli hovořilo jen ze strategických, bezpečnostních nebo případně náboženských hledisek. Přes vlnu odporu mezi palestinským obyvatelstvem vznikaly na zkonfiskované půdě osady, které se mnohdy stávali útočištěm protiarabských radikálů a náboženských fanatiků. Pro zajištění jejich bezpečnosti přistoupil Izrael ještě k dalšímu posílení vojenské přítomnosti na okupovaných územích. Osady, jejich silnice a vojenské základny omezily osobní svobodu obyvatel a jen přilily další olej do ohně.
Dost pravděpodobně nejsou. Bezpečnostní úlohu hrají na okupovaném území především početné vojenské základny. Osady a jejich významnou a nákladnou podporu vysvětluje Izrael jako přirozené právo Židů nebo také, že se nachází na území, které je ?odvěkou židovskou domovinou?
Ve skutečnosti jsou osady tedy něčím jiným: jsou prostorem pro řešení vlastních vnitřních problémů Izraele. Jejich vládní podpora je zásluhou především ortodoxních stran, které zasedají ve vládách, aby zajistili většinu ať už Likudu nebo Straně práce. V současnosti přitom ani jedna z těchto dvou stran nemá takovou podporu, aby dokázala vládnout bez jejich podpory.
Navzdory tomu, že tedy Izrael porušuje mezinárodní humanitární právo, když nerespektuje:
1.zákaz transferu civilního obyvatelstva z teritoria okupujícího státu na okupovaná území
2. zákaz trvalých změn na okupovaném území, které nejsou ve prospěch místního obyvatelstva a že je za tyto nezákonnosti snadným terčem pro kritiku nejen arabských států a poškozuje i své spojenectví s USA, nezmění se v jeho politice osadnictví nic, dokud se nezmění také jeho vnitropolitická situace. Tím by se dalo odpovědět na otázku, jaké překážky leží v cestě míru také ze strany Izraele.
Ale osady dál rostou. Koncentrace osad na palestinském území je značná a nelze se ubránit dojmu, že účelem politiky osadnictví je změnit demografický poměr obyvatelstva v Palestině: na Západním břehu stojí nejméně 175 osad, 32 osad stojí na Golanech a 15 v Gaze.
Existuje tu po 30 letech osadnické politiky ještě vůbec nějaká perspektiva, že se podaří otázku osad vyřešit?
Jak může tato situace skončit?
Tak tedy může vypadat politický vývoj v Izraeli. Konflikt je ale z podstaty záležitostí dvou stran. I přes příznivou politickou konstelaci, přes tlak USA a dalších států, záleží ještě na palestinské straně. Té se zejména nedaří sjednotit své vedení a zabránit teroristickým útokům, které celý mírový proces soustavně blokují. I realističtí palestinští politici si uvědomují, že teroristické útoky jsou nehumánní a zločinné, ale z palestinského hlediska i kontraproduktivní, protože popuzují a odrazují tu část izraelské veřejnosti, bez jejíž podpory Palestinci nemohou dosáhnout svých v podstatě legitimních cílů. Nakonec, především díky palestinským radikálům vyhrál předčasné volby bývalý voják, málo ústupný Ariel Šaron, v dnešní době bohužel ležící v kómatu, kdy je jasné, že už se bojeschopný nevrátí.