Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Jak by mohl skončit konflikt mezi Izraelci a Palestinci...

30. 11. 2006

Oblast Blízkého východu je už řadu let jednou z nejvýbušnějších oblastí světa. Od rozdělení britského mandátního území Palestina rezolucí OSN v listopadu 1947 a ustanovení státu Izrael v květnu 1948 panují v této oblasti napjaté vztahy mezi Židy a Araby a přes veškeré úsilí Západu - a především Spojených států - nic nenasvědčuje tomu, že tomu může být v dohledné době jinak.

V roce 1948, po prohrané válce Arabů proti židovskému státu, odešlo z Palestiny přibližně 700 000 palestinských Arabů. Ti se nikdy nesmířili s tím, že v zájmu vyřešení otázky vzniku židovského státu ztratí domov. Po šestidenní válce v roce 1967 se jejich situace ale ještě více zkomplikovala. Izrael opět porazil armády arabských států a v zájmu posílení své bezpečnosti obsadil okolní území, převážně s palestinským obyvatelstvem. Kromě toho se na okupovaných územích ? již tak dosti přelidněných - začali usazovat židovští osadníci a zrodila se tak politika výstavby židovských osad na okupovaných územích, která trvá dodnes.

Palestinci tvoří v okolních státech významné menšiny a v Jordánsku jsou dokonce většinou. Mají stále podporu všech arabských států. Žádný z nich by ale dnes již pravděpodobně vojensky nevystoupil proti silnému Izraeli a navíc u nich i pomalu dochází trpělivost s vyhnanými Palestinci. Podpora Palestincům z neformálního hlediska tedy postupně klesá. Jejich sociální situace se nelepší, ba právě naopak. Dochází tak k růstu radikálních nálad a postojů. Tato situace si žádá řešení. Přestože izraelsko-palestinský konflikt má nepochybně mnoho dimenzí a je relativně obtížné obsáhnout všechny pohledy na něj, můžeme se pokusit zamyslet nad tím, co z pohledu Západu mohou obě strany pro řešení konfliktu učinit.

Situace Izraele se může zdát mnohem snažší. Je vojensky nesrovnatelně silnější než Palestinci, může si klást řadu požadavků. Může palestinskému vedení vyčítat, že nedokáže odzbrojit militantní složky, že není schopno zabránit teroristickým útokům na izraelské obyvatelstvo a zajistit tak bezpečnost Izraele. Je ale Izrael spolehlivější partner pro jednání?

Rozhodně není tak spolehlivý, jak se zdá. Sdělovací prostředky většinou věnují více pozornosti samotnému konfliktu mezi Palestinci a Izraelci, ale neméně konfliktní je i vnitropolitická situace v Izraeli. A právě vnitropolitická situace je tím, co citelně ovlivňuje vývoj izraelsko-palestinského konfliktu.

V únorových předčasných volbách (2003) opět zvítězil pravicový blok Likud a křeslo premiéra si podržel jeho předseda Ariel šaron. Ten se pokusil sestavit vládu opět i z levicovou Stranou práce, ale neuspěl. Strana práce zasedala v minulé vládě a svou účastí nechtě legitimizovala šaronovy vojenské akce proti Palestincům. Její nový předseda, Žid německého původu, Amram Mitzna proto podmínil další účast na vládě šaronovým písemným závazkem k zastavení výstavby židovských osad na obsazených palestinských územích a také k vyklizení některých izolovaných osad. šaron to odmítl a sestavil vládu s menšinovými pravicovými stranami. Výsledkem je vládní koalice, ve které dvě ze čtyř stran odmítají byť jen myšlenku vzniku samostatného Palestinského státu.

Tím se dostáváme k důležité otázce vztahu pravicových a ultraortodoxních stran k mírovému procesu a také k politice výstavby osad, která je jedním z pilířů izraelské radikální pravice. Proč je otázka ?několika? osad tak důležitá? Není to jen zástupný problém, zveličovaný arabskými Palestinci? Domnívám se, že není a že jeho řešení v zájmu urovnání konfliktu představuje pro izraelskou stranu skutečný problém. Především, po šestidenní válce nepřikládal Izrael otázce Palestinců téměř žádnou váhu. O okupovaných územích se v Izraeli hovořilo jen ze strategických, bezpečnostních nebo případně náboženských hledisek. Přes vlnu odporu mezi palestinským obyvatelstvem vznikaly na zkonfiskované půdě osady, které se mnohdy stávali útočištěm protiarabských radikálů a náboženských fanatiků. Pro zajištění jejich bezpečnosti přistoupil Izrael ještě k dalšímu posílení vojenské přítomnosti na okupovaných územích. Osady, jejich silnice a vojenské základny omezily osobní svobodu obyvatel a jen přilily další olej do ohně.

Jak ale souvisí výstavba osad s bezpečností? Jsou osady ve skutečnosti také součástí bezpečnostních opatřeních?

Dost pravděpodobně nejsou. Bezpečnostní úlohu hrají na okupovaném území především početné vojenské základny. Osady a jejich významnou a nákladnou podporu vysvětluje Izrael jako přirozené právo Židů nebo také, že se nachází na území, které je ?odvěkou židovskou domovinou?

Ve skutečnosti jsou osady tedy něčím jiným: jsou prostorem pro řešení vlastních vnitřních problémů Izraele. Jejich vládní podpora je zásluhou především ortodoxních stran, které zasedají ve vládách, aby zajistili většinu ať už Likudu nebo Straně práce. V současnosti přitom ani jedna z těchto dvou stran nemá takovou podporu, aby dokázala vládnout bez jejich podpory.

Navzdory tomu, že tedy Izrael porušuje mezinárodní humanitární právo, když nerespektuje:

1.zákaz transferu civilního obyvatelstva z teritoria okupujícího státu na okupovaná území
2. zákaz trvalých změn na okupovaném území, které nejsou ve prospěch místního obyvatelstva a že je za tyto nezákonnosti snadným terčem pro kritiku nejen arabských států a poškozuje i své spojenectví s USA, nezmění se v jeho politice osadnictví nic, dokud se nezmění také jeho vnitropolitická situace. Tím by se dalo odpovědět na otázku, jaké překážky leží v cestě míru také ze strany Izraele.

Ale osady dál rostou. Koncentrace osad na palestinském území je značná a nelze se ubránit dojmu, že účelem politiky osadnictví je změnit demografický poměr obyvatelstva v Palestině: na Západním břehu stojí nejméně 175 osad, 32 osad stojí na Golanech a 15 v Gaze.
Na okupovaných územích žije dnes přibližně 230 tisíc židovských osadníků, přičemž v osadnických čtvrtích ve Východním Jeruzalémě jich žije dalších 200 tisíc. Některé osady jsou již desetitisícovými městy. Jen na Západním břehu, který zřejmě bude jádrem budoucího Palestinského státu, kontrolují židovské osady přibližně 41% jeho plochy. V Gaze, kde žije v nuzných poměrech 1,2 miliónu Palestinců, je třetina tohoto území zabrána pro přibližně 7000 židovských osadníků. Některá palestinská města jsou zcela obklopena osadami, takže se nemohou dále rozvíjet. Přístup do osad je navíc zajištěn sítí silnic, po kterých je pohyb Palestinců v různé míře omezen. A jako kdyby toho nebylo málo, osady stojí často na strategických místech nejen z hlediska vojenského, ale i ekonomického ? tam, kde se nacházejí prameny v těchto oblastech značně vzácné vody. Není se tedy čemu divit, že židovské osady zůstávají trvalým zdrojem napětí a fundamentální překážkou urovnání izraelsko-palestinského sporu.

Existuje tu po 30 letech osadnické politiky ještě vůbec nějaká perspektiva, že se podaří otázku osad vyřešit?
Při pohledu na historii neúspěšných pokusů o vyklizení nebo zrušení osad izraelskými vládami se tomu dá jen stěží věřit. Nicméně možné cesty řešení tu jsou a mohou se dokonce opřít o příklad z minulosti. Tím je mírová dohoda s Egyptem z roku 1979. Na jejím základě vrátil Izrael Sinajský poloostrov a zrušil veškeré osady na tomto území. Je však třeba podotknout, že Sinaj Izrael vždy chápal jako území cizího státu, zatímco v případě Západního břehu a Gazy není podobný konsensus zdaleka tak jednoznačný. Navíc od evakuace Sinaje uběhlo 20 let. Přesto řešení existuje. Velké bloky osad podél hranic Izraele budou v horším případě anektovány, v lepším případě budou postoupeny Izraeli, výměnou za území Izraele jednolitě osídlené izraelskými Araby. Vzdálené osady ve vnitrozemí Západního břehu bude muset Izrael i přes odpor pravice asi určitě zrušit.

Jak může tato situace skončit?
Téměř všichni se shodnou na tom, že vzájemná nedůvěra obou táborů narostla za poslední dva roky tak, že je těžké si představit, že se podaří těmto táborům nalézt východisko z konfliktu vlastními silami ve vzájemných jednáních. Převládá názor, že je pro to třeba vnějšího rozhodujícího činitele ? čili amerického zásahu do jednání. Optimisté doufají, že bude-li Bush dost důrazný, Palestinci i Izraelci se budou muset podřídit a mírový proces se pohne z místa. Krajní pravice opustí šaronovu vládu a nahradí ji Strana práce, aby mírový proces podpořila.

Tak tedy může vypadat politický vývoj v Izraeli. Konflikt je ale z podstaty záležitostí dvou stran. I přes příznivou politickou konstelaci, přes tlak USA a dalších států, záleží ještě na palestinské straně. Té se zejména nedaří sjednotit své vedení a zabránit teroristickým útokům, které celý mírový proces soustavně blokují. I realističtí palestinští politici si uvědomují, že teroristické útoky jsou nehumánní a zločinné, ale z palestinského hlediska i kontraproduktivní, protože popuzují a odrazují tu část izraelské veřejnosti, bez jejíž podpory Palestinci nemohou dosáhnout svých v podstatě legitimních cílů. Nakonec, především díky palestinským radikálům vyhrál předčasné volby bývalý voják, málo ústupný Ariel Šaron, v dnešní době bohužel ležící v kómatu, kdy je jasné, že už se bojeschopný nevrátí.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář