Jdi na obsah Jdi na menu
 


IZRAEL: vše o konfliktu s Araby

16. 12. 2006
Dramatické události na Středním Východě – a konkrétně izraelsko-arabský konflikt - neustále přitahují pozornost veřejnosti. A veřejné mínění je utvářeno sdělovacími prostředky, které samozřejmě představují události v určitém světle. Izrael je často líčen jako agresivní národ, který okupuje území patřící jiným, aniž by ale bylo jasně řečeno, co mu náleží právem a co si zabírá neoprávněně. A tato jeho nevyjasněná situace se pak může jevit jako nebezpečí pro světový mír. Je proto potřeba znát dobře argumenty obou stran a historii konfliktu.

Izrael byl vytvořen na základě rezoluce Organizace spojených národů, podle zásady práva národů na sebeurčení. Podle tohoto principu, hlavní národy světa dnes žijí ve svých vlastních národních státech. Židovský národ je jedním z nejstarších národů současného světa. Hebrejští předkové dnešních Židů obývali zemi Izrael už před více než třemi tisíci lety. Přes porážky a cizí nadvládu, deportace a migrace, nikdy tuto zemi zcela neopustili. Ještě před začátkem moderního sionistického hnutí v 19. století, žilo v Jeruzalémě více Židů nežli muslimů či křesťanů. Přes staletí rozprášení si Židé udrželi vědomí své specifičnosti a naději vrátit se jednou do své původní vlasti. Ve dvacátém století se tento sen konečně uskutečnil - ale jen částečně. Dnes je na světě asi třináct miliónů Židů. Z nich asi pět miliónů žije v židovském národním státě. Ostatní žijí zatím mimo tento stát, neboť tam pro ně není dost místa.

Jak veliké je vlastně izraelské území? Co k němu vlastně patří, nebo by mělo patřit? Pro věřící, ať už židy nebo křesťany, svědectví Bible by mělo být důležitější, nežli jakýkoli jiný argument, jakékoli politické rozhodnutí. Podle Bible (Jozue1,1-4; Numeri 34,1-15) země, kterou Bůh zaslíbil národu Izraele, jde od “Egyptské řeky”až po řeku Eufrat a od Středozemního moře po Syrskou poušť. Specialisté nejsou zajedno v tom, čím je myšlena “Egyptská řeka”. Podle některých je to východní rameno Nilské delty, podle jiných Wadi El –Arish (procházející prostředkem Sinajského poloostrova). Eufrat si může každý snadno najít na mapě. Otázkou ovšem zůstává, kterou část této řeky Bible vyznačuje. Pravděpodobně je to ale pouze ta část, která dnes prochází Sýrií, neboť jinak bychom se octli až za Syrskou pouští, pokrývající jihovýchodní Sýrii, východní území Jordánska a západní území Iráku. V každém případě, v době králů Davida a Šalamouna Izrael pokrýval nejenom dnešní židovský stát, pásmo Gaza a sporná území Předjordánska, ale i celý Libanon a značné části dnešní Sýrie a Jordánska.

Je ovšem možné namítnout, že vedle práva Židů na zaslíbenou zemi, existují též práva obyvatel, jejichž předkové se tam během staletí usadili. Moderní sionistické hnutí, které vzniklo v reakci na stupňující se antisemitismus v 19. století, samozřejmě navazovalo na tradiční touhu zbožných Židů vrátit se do někdejší vlasti. Bylo ale též inspirováno bojem národů střední a východní Evropy za vlastní národní existenci. Ztotožňovalo se se zásadami práva národů na sebeurčení, formulovanými americkým prezidentem Wilsonem během první světové války. Podle těchto zásad měly být mnohonárodní říše rakousko-uherská a osmanská rozděleny na národní státy. Na území Osmanské říše měly vedle národního státu Turků vzniknout národní státy Arménů, Kurdů, Arabů a Židů. Tento program se zatím zcela neuskutečnil. Arméni, kteří se v roce 1915 stali obětmi genocidy, spáchané osmanskou říší, nakonec mohli vytvořit národní stát pouze na území patřícímu kdysi Rusku. Kurdové stále bojují o vlastní národní stát. Od roku 1991 maji k dispozici, díky anglo-americké vojenské přítomnosti, alespoň autonomní oblast v severním Iráku. Arabové vytvořili ne jeden, ale několik států. Židům se podařilo vytvořit národní stát, který ale stále není uznán všemi sousedními státy a který je podstatně menší, nežli území vyznačená v Bibli.

Sionističtí vůdci ale ani nikdy nevyžadovali návrat všech území přislíbených Biblí. Přáli si vytvorřt životaschopný národní stát, ve kterém by mohli žít v bezpečí alespoň ti Židé, kteří jsou jinde nejvíce ohroženi.

Sionisté proto též neprotestovali proti odtržení severní části historické vlasti, která se po první světové válce ocitla pod francouzským mandátem (území patřící dnes Sýrii a Libanonu). Jižní část byla Společností národů svěřena do mandátní zprávy Velké Británii (území ještě dál na jihozápad byla, a stále jsou, zpravována Egyptem. Izrael je dobyl v roce 1956 a pak znovu v roce 1967, ale pokaždé je vrátil Egyptu). Velká Británie ale ve dvacátých letech rozdělila území, nad kterým obdržela mandát od Společnosti národů, na dvě části. Území na východ od Jordánu svěřila arabské dynastii Hašemitů a pouze na území západně od Jordánu umožňovala budování “židovského národního domova”, ke kterému se zavázala “Balfourovým prohlášením” z 2. listopadu 1917. A i tento kousek byl ještě znovu rozdělen rezolucí Organizace spojených národů z 29. listopadu 1947. Podle této rezoluce mělo být mandátní území rozděleno na židovský stát a arabský stát, zatímco území Jeruzaléma a Betléma mělo být spravováno Organizací spojených národů.

Křesťanské čtenáře může zajímat, že i Vatikán podpořil tuto rezoluci. Jeho zástupci dokonce zakročili u delegací určitých států s katolickou většinou, aby je přiměli volit pro ní. Hlavním důvodem k tomuto postoji Svatého stolce bylo, že tehdy začínala studená válka a Církev se obávala vítězství komunistů nejenom ve východní Evropě, ale i v Itálii. Kdyby se Svatý stolec nemohl udržet v Římě, papež si přál mít možnost se přesídlit do Jeruzaléma. Zvláštní shoda okolností, ve které věřící mohou vidět ruku Prozřetelnosti. V každém případě, Židé přijali rezoluci z 29. listopadu 1947, Arabové na ni odpověděli válkou, ve které ale byli poraženi.

Izraelský stát, vytvořený na základě této rezoluce, má - v hranicích z roku 1949- rozlohu 21 000 čtverečných km (sporná území Předjordánska a Gazy měří 8000 čtverečných kilometrů). Arabský národ, jehož jsou Palestinci součástí, obývá 3 820 000 čtverečných kilometrů (a to jsou zde počítána pouze území na asijském kontinentu, kolébky arabského národa. Ještě daleko rozsáhlejší jsou území Egypta a severní Afriky, která byla dobyta Araby ve středověku a kde Arabové vnutili většině místních obyvatelů své náboženství a svůj jazyk).

Početnému arabskému národu, který tak dlouho vládl jiným, byl vzat tedy jen nepatrný zlomek území, které ovládal. Arabské obyvatelstvo tohoto území v žádném případě netvoří zvláštní národ. Neexistuje žádný palestinský jazyk nebo specifická palestinská kultura. Nikdy v historii neexistoval žádný palestinský arabský stát. Jerusalem byl sídlem biblických židovských králů. Nikdy nebyl hlavním městem nějakého arabského státu. Palestinští Arabové byli příslušníky různých arabských říší. Jsou nedílnou součástí arabského národa, což ostatně arabští nacionalisté sami horlivě proklamují.

Je pravda, že Izrael byl uznán a přijat do OSN v rámci hranic, či přesněji demarkační linie, ustanovené příměřím z roku 1949. Kdyby ho sousední arabské státy v té době uznaly a navázaly s ním diplomatické vztahy, mohla se tato demarkační linie stát skutečnou, definitivní, mezinárodní hranicí. Arabské státy ale zůstaly ve válečném stavu s Izraelem a neustále podporovaly teroristické útoky na židovský stát. Tato situace vyústila v šestidenní válku v roce 1967, ve které Izrael dobyl Judeu a Samaří. Tyto oblasti byly zpočátku pokládané mezinárodním společenstvím za “obsazená území Jordánska”. V roce 1970 ale došlo k bojům mezi Jordánskem a Organizací osvobození Palestiny, která chtěla svrhnout Jordánskou královskou vládu. Jordánsko pak prohlásilo, že už nepokládá území na západ od Jordánu za svá, a v roce 1994 uzavřelo mír s Izraelem a navázalo s ním diplomatické styky. Bývalá demarkační linie mezi Izraelem a Jordánskem na západním břehu Jordánu je tedy dnes pouze mezníkem mezi územím, které OSN uznalo za izraelské v roce 1949 a územím, jehož status není zatím definitivně určen.

V očích věřících Židů, Judea a Samaří představují ovšem jádro biblické vlasti. Hebron, kde jsou pochováni Abraham, Izák a Jákob, Sára, Rebeka a Lea; Betlém, kde je hrob Ráchel; Nabluz, kde je pochován Josef, jsou skutečně centrem zaslíbené země. Židé jsou přesvědčeni, že mají plné právo se tam usazovat a že není důvod, proč by měli tamnímu arabskému obyvatelstvu překážet. Vždyť i na územích, která podle rezoluce OSN z roku 1947 náleží Izraeli, žije mnoho Arabů.

Je ale jasné, že nejdůležitější není, zda Izrael končí uprostřed Jerusaléma, nebo čtyřicet kilometrů dál na východ. Velká většina Izraelců by ráda udělala jakékoli územní ústupky, kdyby mohli rozumně doufat, že tím získají skutečný a trvalý mír. Tato naděje ale bohužel není možná. Islám zakazuje svým věrným žít v míru s nevěřícími. Svatá válka je jejich náboženskou povinností. Muslimové mohou uzavřít pouze dočasná příměří s nevěřícími, nikdy ale ne trvalý mír. A obzvláště se nesmí zříci území, která už jednou dobyli. Domnívali jsme se, že už se snad smířili se ztrátou Španělska, které křesťané znovuvydobyli v 15. století, ale nedávné atentáty v Madridu nám ukázaly, že tomu tak bohužel stále není. Války na Balkáně a na Kavkaze, v Kašmíru a na Filipínách též ukazují, že ani dlouholeté období, kdy žili v rámci nemuslimských států, neznamená, že při první příležitosti znovu nezahájí nepřátelství. Jak je možno tedy doufat, že se skutečně vzdají nároku na území Izraele, ať už jakkoli malé, které dobyli už v prvním století islámu a které se navíc zeměpisně nachází ve středu islamského světa, na rozhraní Asie a Afriky!

Palestinští Arabové nepřestávají tvrdit, že byli vyhnáni z domova “sionistickými kolonialisty”. To ale neodpovídá skutečnosti. Kdyby byli bývali přijali rozhodnutí OSN z listopadu 1947, určitá jejich část by se stala národnostní menšinou v židovském státě, zatímco židovská menšina by žila v arabském palestinském státě. A Zajordánsko by samozřejmě zůstalo zcela prosto jakékoli židovské přítomnosti. Nikdo by nebyl odnikud vyhnán. Židé nechtěli nikoho vyhánět. Přáli si pouze být konečně někde ve většině, nebýt stále malou menšinou, závislou na ostatních národech, se kterými měli tak špatné skušenosti. Arabové rezoluci OSN o rozdělení Palestiny odmítli. A v oblastech, které do roku 1967 kontrolovali, ukončili židovskou přítomnost nejenom vypuzením, ale často masakry. Též je třeba nezapomínat, že asi polovina Židů žijících v Izraeli pochází z arabských zemí, ze kterých musili uprchnout a zanechat tam všechen majetek. Počet těchto židovských uprchlíků odpovídá přibližně počtu palestinských uprchlíků. Je tedy možno mluvit o výměně obyvatelstva. S tím, že na rozdíl od Židů, zdrcující většina arabského národa žije v arabských národních státech.

Českým čtenářům je možno připomenout, že k odchodu Palestinců došlo krátce po odsunu německého obyvatelstva z českého pohraničí. Srovnáváme-li tyto dvě události, nemůžeme nevidět určitou podobnost. S tím rozdílem, že český národ měl jednoznačně svá území v českém vnitrozemí a nepotřeboval tedy tak nezbytně Sudety, které byly obývané německou většinou po staletí. Zatímco Židům nechtěli Arabové ponechat ani sebemenší území. Důležitější je ale, že jak český, tak židovský národ měly po druhé světové válce dobré důvody se cítit ohroženy a byly opravněné vyžadovat uzemní záruky své narodní existence. Jenže Češi měli větší štěstí nežli Izraelci. Sudetští Němci byli dobře přijati v Německu a rychle integrováni v novém prostředí. Dnes už dávno nemají potřebu vracet se do země předků. Naproti tomu arabské státy, které vyzývaly Palestince, aby uprchli z oblastí ovládaných Židy, aby usnadnili jejich dobytí arabskými armádami, nepřijaly uprchlíky s otevřenou náručí. Jediný arabský stát, který jim udělil své občanství, bylo Jordánsko. V ostatních arabských státech žili palestinští uprchlíci léta, a často ještě i dnes žijí, jako osoby bez státního občanství.

Arabové často prohlašují, že se stali obětmi událostí, patřících do evropské historie, za které nenesou žádnou odpovědnost. Na to je možno odpovědět, že značná část arabské veřejnosti podporovala nacistické Německo. Velký Jeruzalemský Mufti Hadž Amin Al-Husseini byl přijat Hitlerem a pak organizoval muslimské divize SS v Jugoslávii, které se účastnily vyvražďování Židů a Srbů. Egyptský prezident Anuar El-Sadat byl v mládí vězněn za činost ve prospech nacistického Německa. Strýc iráckého diktátora Saddama Huseina byl vyloučen z armády pro podporu režimu Rašida Ali Gailaniho, který chtěl otevřít Irák německým silám a který po svém pádu nalezl azyl v Berlíně.

Proč přesto všechno tak velká část evropského veřejného mínění podporuje Palestince proti Izraeli? V západní Evropě mnoho občanů žije s pocitem viny za koloniální minulost své země. Chtějí se proto ztotožnit s Palestinci, národem třetího světa, který vidí jako utlačovaný, aby se ocitli na “dobré straně”. A západoevropské země dnes beze sporu mají značný vliv i na veřejné mínění v České republice. Obraz Palestinců jako obětí a Izraelců jako utlačovatelů vyhovuje ostatně Evropanům, západním i vychodním, ještě z dalšího důvodu: ulehčuje jejich pocit viny za účast na antisemitismu, který vyústil v nacistické hrůzy.

Nelze opomíjet ani náboženskou dimenzi problému. Je známo, že Vatikán navázal diplomatické styky s Izraelem až více než čtyřicet let po jeho vzniku. Návrat Židů do zaslíbené země byl těžko slučitelný s tradiční « substituční theologií ». Podle ní se církev stala « pravým Izraelem », zatímco Židé museli trpět ve vyhnanství za to, že neuznali Ježíše jako očekávaného mesiáše.

Tento názor je tak zakořeněný, že mnoho křesťanů ještě dnes podporuje raději islám, jehož rozpínavost a dobyvačnost je skutečnou hrozbou křesťanskému světu, nežli Izrael, který je součástí Západu. Tato situace se ale mění. Dnes si, díky Bohu, mnoho křesťanů uvědomuje, že « substituční theologie » vytvořila klima, které nakonec vyústilo ve vyvražďování Židů za druhé světové valky a tím podrylo morální autoritu církví. Křesťanské církve vidí nyní lépe kontinuitu mezi judaismem a křesťanstvím. A mnozí křesťané jsou přesvědčeni, že návrat Židů do zaslíbené země je stvrzením biblických proroctví, ba i podmínkou « parusie » - návratu Krista a jeho království na zemi.

Po všech hrůzách dvacátého století, po zklamání, které přinesly ideologie pokroku, toto ztotožnění se části křesťanů s mesiášskými nadějemi jejich židovských « starších bratří » s sebou nese novou naději, která už snad nebude zklamaná. V každém případě se zdá být lepší chovat tuto naději, nežli stranit palestinským teroristům, kteří stáli na straně Hitlerova Německa, pak Iráku Saddáma Hussajna a nyní stojí na straně islamismu Usáma bin Ládina.
...
Autor: Dr. Martin Janeček
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář