Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


IZRAEL: pevnost i vězení v pásmu GAZY

17. 1. 2007
Život v Gaze není žádný med. Nebezpečí hrozí ze strany Izraelců i radikálních islamistů. Váš dům je zde pevností i vězením. Nad městem Gaza zaduněly exploze. Izrael právě uskutečnil další letecký úder proti palestinským ozbrojencům zodpovědným za raketové útoky a když jsem spěchal na místo výbuchů, očekával jsem důvěrně známý obrázek. Jakmile jsem si však proklestil cestu davem přihlížejících, naskytl se mi onoho dne loňského roku pohled, na který jsem nebyl připraven. Mezi mrtvými byl jeden ozbrojenec, jehož zabila raketa. Jiná raketa však zasáhla také opodál stojící dům mého bratrance Ašráfa. O život přišel jak devětadvacetiletý Ašráf, tak i jeho šestiletý syn Mahír a další můj bratranec, čtrnáctiletý Hišám.
...
Po tvářích mi stékaly slzy, když jsem telefonoval svou zprávu do jeruzalémské redakce Reuters a myslel přitom na strašlivé ztráty na obou stranách tohoto zdánlivě neřešitelného konfliktu mezi Palestinci a Izraelci. Práce v pásmu Gazy je už taková. Na tomto proužku pevniny na pobřeží Středozemního moře se může klid během okamžiku proměnit v násilí, chaos a zármutek. Když Izraelci stáhli v roce 2005 z Gazy vojáky a odvolali židovské osadníky, doufali jsme, že by to mohlo přinést alespoň nějaký mír. Násilí však neustalo. Radikálové pokračovali v raketových útocích na Izrael s tím, že musí pomstít počínání Izraelců na okupovaném západním břehu Jordánu. Izrael pak jejich údery oplácel s tím, že se musí chránit. A do toho všeho bublaly vnitřní palestinské nesváry.
...
Když se autem pohybuji v ulicích Gazy, často myslím na to, kdo jede přede mnou a kdo za mnou. Jsou to radikálové z Islámského džihádu, Hamásu, Fatáhu nebo některé z ostatních skupin bojujících proti Izraeli? Izraelské letecké údery často směřují proti ozbrojencům jedoucím v automobilech. Někdy minou cíl. Když jedu v noci, bojím se, že moje auto zastaví a odcizí ozbrojenci. A když projíždím kolem palestinských policejních stanic, mám strach, že se nachomýtnu do přestřelky mezi znesvářenými frakcemi. V roce 2006 bylo při bojích mezi soupeřícími frakcemi a klany zabito více než 300 Palestinců. A jen za několik posledních měsíců byly ukradeny stovky aut. Často musím telefonovat do naší jeruzalémské redakce zprávy o leteckých úderech. Výbuchy však děsí také moje děti.
...
Moje desetiletá dcera Dalia se mě chytá kolem pasu. Pětiletý syn Abdel-Rahmán mi vbíhá do náruče. A moje žena Šahíra často jen mlčky sedí v křesle. Mnohokrát jsem v noci upaloval do pokojů svých dětí, když izraelská letadla za mocného burácení přelétávala nízko nad Gazou. Chtěl jsem tam dorazit dříve, než se děti probudí hrůzou. Někdy to nestihnu a děti se nahrnou do mého pokoje, křičí, pláčou a celé se třesou. Co mám dělat? Svou práci, anebo je uklidňovat? Snažím se dělat obojí. Ale je to moc těžké. Narodil jsem se v září 1972, pět let poté, co Izrael během šestidenní války dobyl Gazu, a vyrůstal jsem v době, kdy byla Gaza plně pod izraelskou vojenskou správou. První palestinská intifáda, neboli povstání, vypukla, když mi bylo šestnáct. A když byli dva moji bratři zatčeni za vrhání kamenů a politickou činnost namířenou proti okupaci, zhroutily se mi naděje, že dostanu od Izraelců cestovní povolení, abych mohl v zahraničí studovat přírodní vědy.
...
Zůstal jsem tedy v Gaze a začal se věnovat anglické literatuře, přičemž jsem musel často chodit na semináře do soukromých bytů. V současné době je těžké strávit s rodinou v Gaze víkend. Tok zpráv nikdy neustává. V mnoha případech navíc není bezpečné vyvádět rodinu z domu. Dům je vaší pevností i vězením, podobně jako Gaza samotná. Až do loňského září, kdy jsem dostal povolení k návštěvě naší redakce v Jeruzalémě, mi izraelské úřady sedm let neumožnily vstup do Izraele. A stejně jako v případě většiny Gazanů odůvodnili Izraelci také můj zákaz blíže nespecifikovanými bezpečnostními důvody. Jen málo lidí z Gazy se kdy dostane do Izraele. Rovněž naše jediná další brána do světa, hraniční přechod s Egyptem v Rafáhu, bývá často z bezpečnostních důvodů uzavřena.
...
Když jsem v roce 1993 začal pracovat pro agenturu Reuters, manželka mě žádala, abych si našel méně náročnou práci. Nakonec to vzdala. Ačkoliv si někdy velmi přeji opustit Gazu a pracovat někde jinde, podmanivost tohoto příběhu všechno přebije. Nikdy nikam nechodím bez dvou mobilních telefonů a rádia, dokonce ani do postele ne.
...
Autor článku: Nidal Maghrábí
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář