Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


IZRAEL: návštěva fotoreportéra

28. 11. 2006
Tady se snad bojovalo věčně! Podobných proužků země je na světě málo. Když jsem přijížděl do Izraele, dýchlo na mě pokaždé zvláštní ovzduší. jako bych tady cítil mýtus, o němž mi hluboce věřící babička vyprávěla v dětství. Byl jsem malý a poslouchal o zrození Ježíše Krista, o zlém Herodovi, třech králích a úhořovitém Pilátu Pontském. Tenkrát jsem ještě moc nechápal, že na světě je Stát Izrael, že nedávno bojoval ve tvrdé válce o přežití, že vyhrál proti přesile a že jeho vojska vedl jednooký generál Moše Dajan. Z dnešního pohledu to bylo dávno. Ale vlastně... ne tak moc.

Potom se válčilo znovu. ...Až mě jednou tady v Izraeli propustilo ze svých útrob letadlo, abych tu začal dělat svou práci. Cítil jsem, že země je sice jiná než ve starém vyprávění, ale v něčem pořád stejná. V něčem posvátná. Nebylo to samozřejmě znát vždycky a všude. Nejvíc v Jeruzalémě. Méně už v Tel Avivu, milionovém městě, co působí jak středomořský obrázek Západu s hlavní třídou Dizengoff, slavnou tady na Blízkém východě stejně jako daleko odsud v Paříži Champs-Elysées.
 
Fotografickou brašnu jsem chtěl držet na kolenou, ale běžnou cestovní tašku jsem položil do uličky mezi sedadly. "Promiňte, to nesmíte," řekl mi vzápětí anglicky řidič, když ke mně došel od volantu a zjistil, že jsem cizinec. "Tašku musíte mít u nohou. Je to předpis." Na třídě Dizengoff, která se táhne celé kilometry, je někdy v autobusech úzko, protože se tam staly zlé věci. Autobusy přijížděly v dvouminutových intervalech. Nikdy nebyly prázdné. Na lince číslo pět se stalo, že poránu nastoupil mladík s malebným arabským jménem Sálih Abdar-Rahím as-Suví. Měl s sebou kufřík. Prý jej svíral jak dravý pták svou kořist - vzpomínali na to lidé, kteří, nevědouce, o co jde, včas vystoupili, protože nepotřebovali jet kdovíkam. Sálih byl prý strašně nervózní, když se k němu v busu přiblížil cestující, a šeptal nahlas jak hysterik: "Nepřibližujte se ke mně. Nešlapte na mě." Potom se ozval výbuch. Z autobusu zbyly trosky smíšené se zbytky lidských těl, v okolních domech se rozlétla okna a střepy se sypaly do ulice. V autobuse zemřelo dvacet lidí, ale nikdo stejně nevěděl přesně, kolik jich vlastně bylo. V krvavé spoušti to nikdo nespočítal. Lidi zaplatili necelý dolar jízdného a přišli si na linku pět pro smrt. Sálih se obětoval jak válečný pilot kamikadze. Den po výbuchu se k vraždě nevinných přihlásilo islámské hnutí odporu Hamas. Poslechl jsem řidiče, dal si tašku pod nohy a fotobrašnu na klín, i když to nebylo nijak pohodlné. Snad tady věřili, že fanatických Sálihů není tolik a že by další zabiják nechal svou tašku s výbušninou raději opuštěnu v uličce, než aby s ní odešel na věčnost.
 
Arabové se do první války s židovským Státem Izrael pustili téhož dne, kdy byl v roce 1948 vyhlášen a kdy odsud s konečnou platností odešli dlouho téměř světovládní Britové. Anglický maršál Montgomery, proslulý z druhé světové války, říkal tenkrát s jistotou, že boj se tu změní v ozbrojenou arabskou procházku, už proto, že Židé nemají skoro žádnou výzbroj. Ale ti nakonec odolali, zbraně sehnali odevšad a především od nás, a nakonec dokázali zvítězit. Jenže zášť trvala dál a byla tvrdá, byť zvláštní, protože Židům se po staletí v arabských krajích dařilo líp než v Evropě, kde občas znělo slovo pogrom. Nenávist došla nakonec až k výbuchům na třídě Dizengoff.

Ve čtyřiadevadesátém byl předseda vlády Izraele Jicchak Rabin ještě naživu, atentátnická kulka na něho teprve čekala. Rabin měl obrovskou autoritu a po výbuchu v autobuse mluvil ostře: "Dáme těm bastardům lekci, na kterou nikdy nezapomenou. Izrael je najde všude, má dlouhé prsty..." Neřekl to sice veřejně, protože žádný myslící izraelský politik nebude o Arabech nic podobného tvrdit, ale indiskrece udělala své. A nikdo se příliš nedivil, protože masakr v metropoli si žádný stát hodný toho jména líbit nenechá, a pokud jde o dlouhé prsty, Izrael je podle bezpočtu zpráv opravdu má a jeho tajná služba je proslulá. Kde novodobí nepřátelé vraždili Židy, tam následovala odveta. Ale Izrael přitom jako by žil v podivné věčné válce, i když v ní pokaždé nemusely hřmět tanky a motory proudových letadel. Izrael je přes všechny pěkné předpovědi ohrožený stát a naučil se bránit sám sebe.
 
Nikdo tu na mě nemířil nabitou zbraní, jak se mi párkrát stalo předtím i potom, zdánlivě jsem všude cestoval v pohodě. Jen s podivnou nejistotou v autobusu, ať v Tel Avivu, tak na trase do Jeruzaléma. Hamas si za cíl svých útoků vybral veřejnou dopravu, bomby práskaly ve vozech i na autobusových nádražích, mrtví byli i v Jeruzalémě těsně před mým příjezdem. Prý to byla odveta za střelbu v mešitě, která tu stojí v Hebronu. V mešitě páchal zlo Žid Baruch Goldstein. Arabských věřících zabil devětadvacet. Prý to byl pomatenec. Blázen... Ale nakolik tomu chtěli Arabové věřit? Zdálo se mi, že věci se podobají kyvadlu nenávisti. Zabíjení na jedné straně, pak na druhé, dohody o autonomii palestinských Arabů a nejistota židovských osadníků za řekou Jordán, že budou vracet půdu, kterou za léta práce dokázali zušlechtit. Hlasy palestinských Arabů v sousední Sýrii, kteří sní o tom, že Židům jednou zakroutí krkem, přestože se v řeči s cizincem umějí tvářit smířlivě. Dá se to všechno vůbec nějak vyřešit? Na východním břehu Jordánu jsem viděl izraelské hlídky v neprůstřelných vestách - když na ně Arab házel kameny, svázali ho za trest a nechali před lidmi plné dvě hodiny smažit bezmocného na slunci. Zapomene potrestaný někdy v budoucnu na tak strašné ponížení? Přijel jsem do Jeruzaléma bez potíží, bomb, střelby i přepadů v duchu Divokého východu a vzpomínal, co mi v Tel Avivu vyprávěl stařec, který sem dorazil už před válkou, kdy Židé z Německa utíkali před Hitlerem: "Ja... tenkrát jsme s Araby žili více méně v pohodě. Měl jsem mezi nimi přátele a občas jsme se navštěvovali." Připadlo mi to jako pohádka.

Na prahu devadesátých let bojoval svět se Saddámem Husajnem z Iráku. Izrael zůstal moudře stranou, aby nedráždil arabské země, ale irácké rakety na jeho území létaly a lidi prchali do krytů. "Pošli sem ještě víc raket, bratře Saddáme," volali prý někteří z místních Arabů - dívali se v noci na záři raketových motorů bez ohledu na to, že hlavice s trhavinou mohly docela dobře padat na jejich hlavy.

Šel jsem Jeruzalémem, aparát v ruce, a přemýšlel, zdali se příkop nenávisti dá v dohlednu vůbec nějak zahladit. Izrael je úspěšná země, ale pořád nad ní visí mrak. Židé se svého státu nikdy nevzdají, vždyť to kdysi byla jejich země, jejich království a v Jeruzalémě si postavili velechrám. Dvakrát jim ho dobyli a zničili. Před pětadvaceti lety byla velká válka mezi Araby a Izraelem, syrské tanky se probíjely přes kopce do nitra země a izraelská premiérka Meirová si prý povolala generála Dajana a řekla: "Hrozí konec třetího chrámu. Připravte zbraň soudného dne!" Tvrdí se, že vybraní vojáci chystali tehdy k nasazení atomové zbraně, které sice Izrael podle úředních sdělení nevlastnil, ovšem kdekdo tušil, že už je někde ve skrytu má. Jaderný hřib se tenkrát nad kopci neobjevil, Izraelci dokázali syrský útok zastavit s pomocí protitankových střel, které jim dnem i nocí vozila americká letadla. Nechtěl jsem na to všechno myslet, ale ve městě Jeruzalémě se vzpomínek zbavit nemůžete. Jeruzalém je jakoby prosáklý celým lidstvem. Jeruzalém je svaté město různých církví. Kousek na jihu odsud leží Betlém, kde se před staletími narodil Ježíš. Je tak blízko, že tam z Jeruzaléma dojedete taxíkem, aniž by vás to stálo nějako moc. V Betlémě na mě dolehly příběhy mé zesnulé babičky. Četl jsem o nich později v bibli.

Svět, o němž ta stará kniha vypráví, ležel totiž kolem mne, byť posunutý z minulosti do dneška a přístupný oku aparátu. Hledal jsem záběry, které dokreslí současnost a mohou vyprávět o pocitech obou národů, co tu žijí. Věděl jsem přitom že Ježíš proslul jako chudý král židovský, že se s ním rodil náš křesťanský, evropský svět a že je to v islámu prorok, jemuž říkají muslimové Ísá.


Autor: Jan Šibík

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář