IZRAEL: město Beršéva
Město Beršéva leží v Negevské poušti. O Negevu se mluví jednak v souvislosti se střediskem Dimonou, kde Izraelci mají své jaderné zbraně, a dále s umělými zahradami. Tam díky novým pěstitelským postupům zrají prý plody nevídané velikosti i krásy. Beršéva – Sedm studní – je dnes moderní město, kde žijí hlavně tzv. Jemenci (přistěhovalci z Jemenu) a Rusové. Paneláky, v kterých bydlí, vypadají stejně uboze jako ty na periferii Prahy nebo Brna. Obchodní domy v centru však svědčí o prestiži města a jeho světoznámé Ben Gurionovy univerzity. Vyjedete-Ii z Beršévy směrem na jih, uvidíte zbytky mostu z dob osmanské říše a budete-Ii mít štěstí, narazíte na beduínský trh. Prodávají se zvířata – velbloudi, mezci, ovce a kozy, ale také barevné látky, do kterých se beduínské ženy rády oblékají, a věci denní potřeby. Trh pomalu končí a kočovní beduíni se vracejí domů do svých tábořišť. Každé se skládá z několika stanů a nahrubo postavených ohrad pro dobytek. Kolem stanů chodí kozy, písek je poset jejich bobky.
...
Ale skutečnou vesnici si beduíni postavit nemohou – většina jich spadá pod zákon tzv. nepřítomných z roku 1950. Podle něj Arabové, kteří po rozdělení země v letech 1947-1949 museli ze své půdy utéci, se na ni nemohou vrátit. Tito uprchlíci "zevnitř", vyhnanci ve vlastní zemi, zůstali, kam až došli. Dnes živoří. Protože jsou mimo zákon, nemají právo stavět domy a teoreticky ani pěstovat dobytek. Na jihu Izraele jich žije asi šedesát tisíc. Nemají trvalé bydliště, a tak – ač jsou izraelskými občany – nemohou volit.
...
Na Blízkém východě obecně panuje snaha donutit beduíny, aby se někde trvale usídlili. V Palestině tomu tak z velké části bylo již před rokem 1947. Ale pak přišlo rozdělení země a zmíněný zákon o "nepřítomných". Jejich půda byla z třiadevadesáti procent konfiskována. Neměli ani právo pracovat v izraelských kibucech nebo mošavech (v kibucech se lidé dělí o vše rovným dílem, v mošavech je smíšený způsob hospodářství). Roku 1966, když v Izraeli přestalo platit stanné právo, kterému arabské obyvatelstvo podléhalo, se Arabové chtěli vrátit na svou půdu. Tehdejší vládní strana Likud ale roku 1977 jednání přerušila a po stažení Izraele ze Sinajského poloostrova vznikly na půdě konfiskované beduínům vojenské základny. Odškodné ve výši mezi dvěma a patnácti procenty skutečné hodnoty zabrané půdy bylo stejné, jaké dostali židovští osídlenci Sinaje.
...
Beduíni dnes tvoří dvanáct procent arabských obyvatel Izraele. Kromě šedesáti tisíc v Negevu jich třicet pět tisíc žije v Galileji. Příliš se liší od ostatních lidí, překážejí, a tak se izraelská vláda rozhodla je trochu zcivilizovat, zmodernizovat. Nechala pro ně postavit zvláštní města. Beduíni se přestěhovali, jejich zbylá půda byla zabavena a připadla státu. Dnes mají na vybranou. Buď opustí stáda, tradiční způsob života a nechají se zavřít do paneláků – nebo budou žít mimo zákon. Pak se vydávají napospas tzv. zeleným hlídkám, které demolují jejich domy a zabavují jim stáda. Ostatně půda, na které jsou beduíni dosud trpěni, je dál pokládána za půdu židovskou a může být pronajata pouze Židům.
...
Beduíni mají strach, mnozí z nich to vzdali a odcházejí hledat práci do města. Od Beršévy k moři prý kočuje jeden jediný kmen. Dvacet pět beduínských vesnic je nelegálních, pouze sedm je uznaných a o čtyřech se jedná. Mezitím Izraelci připravují plán na kolonizaci Negevu včetně průmyslových zón a letiště, to vše v oblasti hustě zalidněné beduíny. Na stavbách v Negevu ostatně vidíte pracovat právě je. Jsou rádi, že mají výdělek. I to nejlepší z měst vystavěných speciálně pro ně – Rahat – je nevábné místo. Slunce vypaluje domy z panelů a jiného levného materiálu. Ulice nejsou vydlážděné ani vyasfaltované, kanalizace není dokončená, staví se viditelně nahodile, jak koho napadne. Beduíni města nemilují a drtivá většina obyvatel Rahatu by se prý okamžitě vrátila na svou půdu a ke svým stádům. Není to však možné.