Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Historie Palestiny z pohledu ŽIDOVSKÝCH dějin

30. 11. 2006
Historie dnešní Palestiny začíná v době, kdy do ní přibližně ve 13. století př.n.l. přišli Izraelci i Palestinci. Do té doby bylo toto území vymezené na západě Středozemním mořem, na jihu Negebskou pouští, na východě řekou Jordán s navazujícím Mrtvým mořem a na severu vysokým Hermonským pohořím obsazeným původními kanaánskými kmeny a bývá podle nich označováno jako Kanaán. Izraelci přišli od jihu z Egypta, kde v předchozích čtyřech stoletích existovali nikoliv jako národ, ale jako třída otroků pocházejících z jednoho kmene, které kromě původu spojoval stejný jazyk a stejné náboženství.

Pod vedením Mojžíše, vzdělaného Egypťana izraelského původu se vymanili z egyptského područí a po 40 letech kočování na Negebsko-sinajské poušti dorazili k Jordánu za kterým objevili "zaslíbenou zemi". Během doby kočování se těchto 12 izraelských kmenů vzájemně propojilo a vytvořily izraelský národ. V následujících dvou stoletích kanaánskou zemi osídlily a podmanily. Původní obyvatelstvo bylo postupně vytlačeno, vyhubeno, případně asimilováno a jeho identita definitivně zanikla. Na přelomu posledního tisíciletí před naším letopočtem došlo ke změně státního zřízení - místo poměrně volného svazku izraelských kmenů vzniklo království, jehož první král Saul upevnil příslušnost jednotlivých kmenů ke státu. Nejznámějším byl v pořadí druhý izraelský král David, který rozšířil izraelské území, upevnil jeho hranice a založil sídelní město Jeruzalém na místě bývalé kenaánské pevnosti Jebús. Právě nedávno slavil Jeruzalém 3000 let svého trvání. Vzhledem k tomu, že král David pocházel z izraelského kmene Juda, který obýval území z jihu přiléhající k Jeruzalému, začalo se této oblasti říkat Judsko (Judea) a tento název se v následujících stoletích rozšířil na větší část Kanaánu. Davidův syn a třetí izraelský král Šalomoun díky moudré a obratné politice rozšířil nejen oblast svého panování, ale získal svému království takový věhlas, že se plně vyrovnalo jak Egyptu, tak i severním a východním říším (Asyřané, Babyloňané atd.).

Po Šalomounově smrti v polovině 9. století př.n.l. se izraelská říše vinou vnitřních sporů rozdělilo na dvě království - severní Izrael se sídelním městem Samaří a jižní Judsko s Jeruzalémem. Tím došlo k oslabení a Izraelci pouze s obtížemi odolávali náporům svých silnějších sousedů. V roce 722 př. n.l. se Asyřanům podařilo porazit a ovládnout severní Izrael. Judské království odolávalo dalších 150 let, až bylo nakonec r. 586 př.n.l. obsazeno Babyloňany, kteří mezitím porazili a ovládli asyrskou říši.

Podobně jako předtím severní Izraelci, byli nyní i Judejci (Židé) odvlečeni do zajetí a přesídleni do oblasti dnešního Iráku. Jeruzalém byl pobořen a jejich chrám vystavěný Šalamounem byl zničen. Na izraelském území zůstala pouze část obyvatelstva, které se začínalo mísit s přistěhovalci z okolí. Poměrně brzy se díky změně politických poměrů (zánik babylonské říše pod náporem Peršanů) Židé směli vrátit na své původní území a obnovit chrám i Jeruzalém (okolo roku 538 př.n.l.). Obnova státu jim trvala celé století a konala se pod přátelskou perskou nadvládou. Peršané umožňovali vznik samosprávných států v rámci své říše a dokonce podporovali i jejich náboženství a kulty. V té době měli Židé klid na uspořádání svých vnitřních záležitostí jak v Judsku, tak i v diaspoře (slovo diaspora znamená židovské osídlení po celé perské říši - zdaleka ne celá židovská komunita se vrátila z exilu domů, ale všichni udržovali mezi sebou i s jeruzalémským centrem čilý styk).

Další problémy se začaly projevovat po roce 332 př.n.l., kdy makedonský král Alexandr Veliký rozdrtil perskou říši. Začala se prosazovat nová kulturní a civilizační veličina - tzv.polis - řecký městský stát. V Sýrii i na judském území docházelo k intenzivnímu řeckému osídlování a helénizaci. Města se rychle pořečťovala, venkov zůstával věrnější původní židovské kultuře, náboženství i jazyku. Mezi řeckým a židovským živlem však vznikalo napětí, které vyvrcholilo tzv. Makabejskou válkou v letech 166 - 161 př.n.l. Název pochází od jména pěti bratrů Makabejských, kteří stáli u zrodu povstání, hráli v něm vedoucí roli a nakonec se stali vládci nového nezávislého židovského státu. V té době byla řecká moc již na ústupu a její místo postupně zaujímali Římané. Politické události a vnitřní spory židovských vůdců v následujících sto letech způsobily, že v roce 63 př. n. l. Židé více méně dobrovolně uzavřeli smlouvu o připojení k Římské říši. (Z našeho pohledu je zajímavé, že tato smlouva byla podobná současné smlouvě o přistoupení k Evropské unii). Tímto aktem se dostala vojenská a postupně i politická správa Izraele pod moc Římanů, kteří toto území včlenili do své říše pod názvem provincie Judea. Kromě římského místodržícího spravovali tuto oblast také židovští králové, kteří mu však byli podřízeni. Nejznámější z nich je Herodes Veliký, který panoval na přelomu letopočtu - přesněji v letech 37 - 4 př. naším letopočtem. Za jeho vlády byl rozšířen Jeruzalém a mnoho dalších židovských měst a hlavně nechal kompletně přestavět a zvětšit jeruzalémský chrám - centrum židovského náboženského života, který stál na dnešní Chrámové hoře, kde dnes stojí Omarova mešita. Za života tohoto vládce se narodil také Ježíš Kristus a právě Herodes Veliký nechal v reakci na jeho narození povraždit všechny novorozence v Betlémě a okolí.

Během římské nadvlády stále rostlo židovské sebevědomí a následkem toho i politické napětí. Židé si uvědomovali, že převyšují Římany jak kulturně tak intelektuálně. Na základě svého náboženského přesvědčení očekávali, že dojde k obnovení nezávislosti jejich státu a postupně docházelo k různým revoltám.

V šedesátých letech 1. století n. l. rostoucí hnutí odporu proti Římu vyvrcholilo v tzv. válku židovskou. Římský vojevůdce Vespasianus oblehl Jeruzalém (hlavní město Judeje), byl však prohlášen římským císařem, odcestoval do Říma a předal obléhání svému synu Titovi, který roku 70 n. l. Jeruzalém dobyl. Město pobořil a obyvatelstvo bylo zmasakrováno, vzato do otroctví, popř. rozehnáno.

Kolem roku 130 n. l. vypuklo povstání zbytku židovských obyvatel Judeje vedené Bar - Kochbou za účelem svrhnout římskou nadvládu a obnovit židovský stát. Povstání bylo roku 135 n. l. potlačeno. V té době Římu vládl císař Aelinus Aemilius Hadrianus, který nechal srovnat se zemí i zbytky bývalého Jeruzaléma a na jeho místě vybudoval nové město, které nazval podle svého jména Aelia Capitolina. Do nově vzniklého města nesměli Židé vstupovat pod pohrůžkou trestu smrti. Pouze ve výroční den zboření Jeruzaléma směli navštívit místo, kde zůstaly poslední dodnes dochované zbytky židovského chrámu tzv. Západní zeď - nazývaná Zdí nářků.

Aby v oblasti již nic nepřipomínalo Židy, císař Judeu přejmenoval na provincii Palestinu podle Pelištejců, kteří ale byli v té době již 700 let zaniklým národem. Dvě katastrofy, které se odehrály v letech 70 a 135 našeho letopočtu znamenaly faktický konec starověkého židovského státu a judaismu (židovství) jako státního náboženství. Judská oblast, nyní nazývaná Palestina zůstala poloprázdná a Arabové se zde v této době v podstatě vůbec nevyskytovali. Zemi obývali - kromě pozůstatku původních Židů - hlavně řecky mluvící obyvatelé, přišlí z okolních zemí a z celého Středomoří, ti se však vyskytovali spíše ve městech, venkov téměř zel prázdnotou a pustl.

Po rozdělení říše římské v r. 395 našeho letopočtu, připadla Palestina k její východní části - říši byzantské. Díky křesťanství, které bylo v té době již státním náboženstvím, se v Palestině zakládaly kláštery a kostely a obyvatelstvo bylo obráceno ke křesťanství. Po nástupu islámu v první polovině 7. století porazili muslimové Byzantince a do roku 640 našeho letopočtu obsadili nejen celou Palestinu, ale i většinu Sýrie. Muslimové vybudovali na místě bývalého židovského chrámu Omarovu mešitu (v roce 690) a v roce 715 hned v sousedství mešitu Al Aksá. Obě tam stojí dodnes. Postupně však muslimové Jeruzalém opouštěli a nechali ho chátrat. V roce 1016 se Omarova mešita dokonce zřítila a ve stejné době se zhroutily i městské hradby. Z Jeruzaléma se dle dobových svědectví stalo malé zastrčené provinční městečko bez jakéhokoliv významu.

Situace se změnila v okamžiku, kdy se evropští křižáci rozhodli, že Svatou zemi vysvobodí z rukou pohanů. V 11. a 12. století byl Jeruzalém pod vládou křesťanů, což podnítilo opětovný zájem muslimů, kteří ho nakonec také dobyli zpět.

Od té doby byla Palestina až do začátku 20. století v muslimských rukách a s výjimkou krátkého období na počátku osmanské (turecké) vlády v 16. století tato oblast stále chátrala a pustla. Zmizela i kulturní vegetace a orná půda. Koncem 19. století byla obdělávána pouze malá část území při několika vodních tocích, na zbytku Palestiny se rozkládala poušť a díky tomu o toto území neměl nikdo zvláštní zájem.

Od poloviny 2. až do konce 19. století v Izraeli (Palestině) Židé jako národ nežili, ti, kteří přežili, patřili spíše ke smíšenému obyvatelstvu. Teprve ve druhé polovině 19. století se Židé po malých skupinách počali vracet do míst své původní domoviny.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Reakce: Historie

(Niemander, 3. 12. 2006 0:02)

Samozřejmě, že historie je jen jedna, těžko změníte něco , co se stalo před 50 lety! Můžete na to mít milion pohledů, ale pořád to bude to stejné, jde jen o to jak to zformulovat...

Historie

(Joe, 2. 12. 2006 22:37)

Na druhou stranu byla historie jenom jedna tak pak to je v pořádku jak jinak chcete psat a říct co už bylo napsáno a řečebno snad stokrát, jinými slovy Niemandera chápu:-)
Taky bych se nepsal s historií na novo

Převaha zbraní: Vladimíř

(Niemander, 1. 12. 2006 12:23)

Díky Vladimíre za pochvalu :-), s tou barvou písma tedy zkusím něco udělat, aby to bylo lépe čitelné, díky za připomínku...

Prevaha zbrani

(Vladimir, 1. 12. 2006 3:13)

Velice zajimave cteni. Mas pochvalu. Vlastne historie se neustale opakuje. Ti co maji vojenskou prevahu, prevladnou. Jiz vice jak 3 tisice let.

Poznamka: protoze se to spatne cte, tak si to nasvitim, jako kdybych si to chtel kopirovat a pak je krasne modre pismo na bilem podklade.