Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


FINSKO: historie

21. 12. 2006

Finské dějiny se začaly psát ve dvanáctém století, když v roce 1155 došlo k první výpravě Švédů do oblastí dnešního Finska. Jižní a západní území byla následně připojena ke švédskému království. Ve Finsku byl přijat švédský společenský a právní systém, který však nezahrnoval feudalismus. Finští rolníci prakticky zůstali svobodnými občany. V polovině čtrnáctého století získali Finové právo vysílat své zástupce do shromáždění, které volilo švédského krále, a od šestnáctého století měli své delegáty i ve švédském sněmu. Reformační vlivy v šestnáctém století vyústily v přijetí luteránské víry. Během rozmachu Švédska jako vojenské velmoci v sedmnáctém a osmnáctém století se hranice země na východě rozšiřovaly, čímž se zvětšovalo i území Finska. V této době však jednotný finský národ ještě neexistoval.

...

Po švédské prohře s Ruskem v roce 1809 bylo Finsko připojeno k ruské říši jako autonomní oblast Finské velkovévodství. Osvícenská vláda cara Alexandra I. v první polovině devatenáctého století umožnila Finsku rozšířit jeho autonomii do více oblastí. Jako oficiální jazyk i nadále přetrvávala švédština, ale postupně se začínal rodit i finský jazyk. V roce 1812 se hlavní město přesunulo z Turku do Helsinek. Finské národní obrozenecké hnutí přineslo úspěch - na konci devatenáctého století byla přijata vedle švédštiny jako oficiální jazyk i finština.

...

Finský sněm byl obnoven v roce 1863 (po připojení k Rusku bývalý sněm zanikl).  Finské velkovévodství využívalo početných privilegií, bylo jakýmsi státem ve státě s vlastním senátem, sněmem a úředníky. Následná rusifikace bránící se proti ´finskému separatismu´ byla zahájena na počátku devatenáctého století a proběhla ve dvou vlnách (1899-1905 a 1909-1917). Revoluce v Rusku 1905 pomohla nabrat Finsku nový dech a stávající sněm byl o rok později nahrazen novým čtyřkomorovým legislativním orgánem. V ten samý okamžik získaly finské ženy jako první v Evropě volební právo.

...

6. prosince 1917 parlament schválil deklaraci nezávislosti vypracovanou senátem pod vedením P.E. Svinhufvuda.  Pod tíhou ruských událostí došlo ovšem k rozkolu mezi pravicí a levicí, který vyústil v občanskou válku, na finské poměry nevídaně krvavý boj bílých s rudými. Občanská válka skončila v květnu 1919 vítězstvím (bílých) vládních vojsk pod vedením generála Gustafa Mannerheima. Finská republika byla vyhlášena o rok později.

...

Ve dvacátých letech dvacátého století existovala obrovská potřeba stmelit národ, ale nacionalismus intelektuálních kruhů zdaleka nebyl ani jednotný, ani na tento úkol nebyl připraven. Ve společnosti převládala nedůvěra v parlamentarismus a demokracii. Pravice ostře protestovala vůči parlamentní vládě prvního prezidenta republiky K. J. Stahlberga. Následující pravicový radikalismus byl jednou z reakcí finské společnosti zejména na depresi na konci dvacátých let, ale i na události z let předešlých (ruská revoluce, občanská válka). Ekonomická recese, rostoucí frustrace zvláště mezi rolníky a zřejmá neschopnost vlád čelit komunistické hrozbě radikalizovaly společnost.  Tato radikalizace vyústila v neofašistické hnutí Lapua, jehož hrozba však byla zažehnána spoluprácí demokratických stran v třicátých letech. Nesmazatelnou roli sehrál i prezident Svinhufvud, který využil svá výjimečná práva a proti ozbrojenému povstání Lapuy v roce 1932 zasáhl.

...

Za druhé světové války Finsko bojovalo dvě války proti Sovětskému svazu. První, Zimní válka (listopad 1939 - březen 1940), skončila mírem z Moskvy, na jehož základě se Finsko muselo vzdát jihovýchodních oblastí ve prospěch Sovětského svazu. Po útoku Německa na Sovětský svaz v létě 1941 se Finsko stalo německým spojencem. Druhá, Pokračovací válka, skončila příměřím v září 1944. K územím ztraceným během Zimní války přibyla ještě oblast Petsama. Podmínky příměří byly potvrzeny v Pařížské mírové dohodě z roku 1947.

...

Za účastí Finska ve 2. světové válce na straně Německa udělalo tečku příměří se Sovětským svazem uzavřené v září 1944. K územím ztraceným během Zimní války přibyla ještě oblast Petsama. Podmínky příměří byly potvrzeny v Pařížské mírové dohodě z roku 1947. Válečný prezident Marshal Mannerheim byl v roce 1946 v úřadu vystřídán J. K. Paasikivim. Jeho cílem bylo zlepšit vztahy se Sovětským svazem. Smlouva o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsaná mezi oběmi zeměmi roku 1947 byla základem tzv. Paasikiviho linii. V následujících letech rostlo pomalu avšak jistě mezinárodní postavení republiky. Roku 1952 se konaly v Helsinkách letní olympijské hry, v roce 1955 vstoupilo Finsko do OSN a Severské rady. Od nástupu Urho Kekkonena, finský prezident od roku 1956, začíná kapitola aktivní a důsledné politiky neutrality země. Podařilo se tak výrazně rozšířit možnosti působení v mezinárodních vztazích.

...

Finsko a město Helsinki byly pořadatelem Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě. Podpisem Závěrečného aktu 1. 8. 1975 33 představiteli evropských států, USA a Kanady vznikl dlouhodobý proces uvolňování napětí a spolupráce států Evropy a severní Ameriky. Po celá 70. léta a většinu 80. let byla u moci levice složená z komunistů a sociálních demokratů. Roku 1982 rezignoval na svou funkci kvůli špatnému zdravotnímu stavu Erho Kekkonen, který vedl Finskou republiku přes čtvrt století, a byl vystřídán Mauno Koivistem. Za jeho úřadování se republika stává roku 1986 plným členem ESVO.

...

Na jaře 1987 došlo k zásadnímu obratu v dosavadním politickém rozložení sil, konzervativní Národní koaliční strana a sociální demokraté zformovali většinovou vládu, která zůstala u moci do roku 1991. Roku 1989 Finsko konečně vstupuje do Rady Evropy. Rozpad socialistického bloku, kolaps komunistického systému znamenal zřetelné uvolňení a svobodu v zahraniční politice. V září 1990 vydala vláda deklaraci, kde konstatovala, že omezení finské suverenity vyplývající z Pařížské smlouvy (1947) týkající se armády a výzbroje se stalo zastaralým. Rozpad Sovětského svazu navíc zabránil růstu tlaku na Finsko, který měl přinutit seveřany k doplnění a prodloužení Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné asistenci.

...

Po volbách roku 1991 odešli sociální demokraté do opozice a vláda konzervativců a Strany středu (bývalé Agrární strany) v čele s Eskem Ahoem byla u moci do jara 1995. Finsko uznalo Rusko jako sukcesora Sovětského svazu a mezi státy byla uzavřena dohoda o dobrých vztazích v lednu 1992. V tomto dokumentu nejsou obsaženy žádné články týkající se vojenských otázek. Zároveň bylo potvrzeno, že výše uvedená Smlouva o přátelství ... byla neplatná.

...

Nové podmínky způsobené prohlubováním evropské integrace si žádaly změnu finské aktivity v této oblasti. V květnu 1992 byla podepsána dohoda o Evropském ekonomickém prostoru mezi státy EFTA a ES. Dohoda o EEP garantovala zemím EFTA větší přístup na vnitřní trh ES. Účast Finska na EEP byla původně považována za konečný cíl politiky integrace do evropských struktur. K přehodnocení postoje došlo v důsledku podání přihlášky Švédskem. Ještě v roce 1992 odeslalo svou přihlášku i Finsko a evropský parlament schválil žádost na členství v květnu 1994. V konzultativním referendu v říjnu se Finové poměrem 57%: 43% rozhodli pro vstup do EU. V listopadu bylo v parlamentu trojnásobnou převahou hlasů rozhodnuto stát se členem EU se začátkem roku 1995.

...

Co vedlo Finskou republiku k tak rychlé změně svého postoje? Svou roli sehrály hospodářské otázky, hlavně však princip podílet se na rozhodování a formování politiky EU. Důležitou úlohu sehrál prezident Mauno Koivistu, který motivoval vládu, aby se ucházela o členství. Spory mezi odpůrci a přívrženci připojení se vedly napříč celou společností. V každé politické straně byli zástupci obou táborů. Největší obavy a skepsi měli starší obyvatelé a zemědělci, obávající se poklesu vládních subvencí a západoevropské konkurence. Nakonec převážila obava z možného vyloučení z evropského integračního procesu. Navíc tak byla potvrzena příslušnost k Západu. Možné osamocení země proti silnému a nevypočitatelnému východnímu sousedovi rozhodlo pro vstup do unie.

...

V roce 1994 se konaly prezidentské volby, poprvé systém přímé volby hlavy státu. Vzhledem k tomu, že bývalý prezident Koivistu nekandidoval, byly šance Martti Ahtisaariho a Elisabeth Rehn vyrovnané. Až druhé kolo rozhodlo o relativně těsném vítězství Ahtissariho, původně státního tajemníka ministerstva zahraničních věcí.

...

V parlamentních volbách v březnu 1995 utrpěla Finská strana středu drtivou porážku. Nový předseda sociální demokracie, Paavo Lipponen, zformoval unikátní vládu složenou ze sociálních demokratů, Národní koalice, zelených, aliance levicových stran a Švédské lidové strany. Lipponenova duhová koalice zůstala u moci po celé své funkční období. Mezi jejími nejdůležitějšími cíli bylo uvést a stabilizovat Finsko ve strukturách EU, zlepšit domácí ekonomiku a snížit nezaměstnanost. Následující volby roku 1999 znamenaly posílení vlivu nesocialistických stran, sociální demokraté přesto zůstali nejsilnější parlamentní stranou a Lipponen opět vytvořil vládu ze stran, které již fungovaly v předchozí. Práce nové vlády byla hned na začátku ovlivěna finským předsednictvím v EU. V únoru 2000 se Tarja Halonen stala první ženou-prezidentem Finska, když porazila kandidáta středu Esko Aha.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

hmhmhmhmhmhmhm

(Jarys, 29. 1. 2008 12:11)

máš toho hodně ale je to moc dlouhy skuz to zkratit