FINSKO: Finština
Baltofinský jazyk ugrofinské větve uralských jazyků. Mluví jím přes 4,5 mil. osob ve Finsku (úřední jazyk) a menšiny v USA, Kanadě, Švédsku, Norsku a SSSR (0,6 mil.). Vývoj spisovné finštiny prošel dvěma obdobími. Starofinské období zahájil v době reformace, kdy finština začala být užívána jako církevní jazyk, M. Agricola překladem Nového zákona (1548) na základě jihozápadního nářečí. Vytvořil tak starofinský spisovný jazyk, který byl užíván církví do 20. století. Mezi léty 1640 - 1820 nabyla převahu švédština, která se stala ve Finsku úředním jazykem. V první etapě novofinského období (1820 - 70) se spisovný jazyk rozšířil o prvky východních nářečí. Spor, zda užívat v literatuře západní nebo východní nářečí, vyřešil E. Lönnrot tím, že ve svém díle spojil obě v jednotný spisovný jazyk blízký hovorovému. Jeho rozvoj je spojen s rozvojem moderní finské literatury od druhé poloviny 19. století (A. Kivi).
...
Finština je samohláskový jazyk: v řeči připadá 100 samohlásek na 96 souhlásek. Má 8 samohlásek (např. zaokrouhlené /ü , ö /), a 18 dvojhlásek. Částečně je zachovávána vokální harmonie, přízvuk je na první slabice. Stavbou je finština aglutinační příponový jazyk, užívá záložky. Podstatné jméno má sg., pl., 14 pádů a osobní přivlastňovací tvary, nemá rod. Sloveso rozlišuje rod činný a trpný, 4 způsoby (oznamovací, podmiňovací, rozkazovací a možnosti) a 4 časy (přít. - bud. a 3 min.). Infinitivní tvary sloves přibírají někdy jmenné znaky (pády a přivlastňovací koncovky). Slovosled je poměrně volný. Ve slovní zásobě jsou výpůjčky z baltských, germánských a slovanských jazyků. Píše se latinkou (jediná písmena s diakritickými znaky jsou ä , ö ).
...
Laponština
Jazyk ugrofinské větve uralských jazyků. Mluví jím přes 50 tis. osob v severních oblastech Norska (30 tis.), ve Švédsku (15 tis.), Finsku (5 tis.) a Ruska (1 tis. na poloostrově Kola). Dělí se na tři skupiny značně odlišných nářečí: severní (norsko-sámská, a to horská západní, východní a jižní v severním Norsku, Švédsku a ve Finsku; lule-sámská a pite-sámská v severním Švédku a Norsku), jižní (ume-sámská a jižní ve Švédsku a Norsku) a východní (inari-sámská v severovýchodním Finsku a kolská v Rusku). Nejstarší památky jsou ze 17. století. Laponština má několik spisovných jazyků: norsko-sámský (Norsko, Finsko) na základě východního (od 19. st.) a jižního horského nářečí (od 50. let 20. st. ve Švédsku a Norsku), lule-sámský ve Švédsku a ve 30. letech byl i kolsko-sámský spisovný jazyk. Od r. 1934 vychází ve Finsku jediný laponský časopis.
...
Laponština má složitý systém samohlásek, mnoho dvojhlásek; souhlásky jsou krátké a dlouhé, v západních a jižních nářečích silné (s přídechem) a slabé. Velmi rozšířené je střídání hlásek ve slovech, které má mluvnický význam. Je to aglutinační jazyk s rozvinutým ohýbáním, užívá předložek i záložek. Podstatné jméno rozlišuje 8 - 9 pádů, sg. pl. a přivlastňovací tvary. Sloveso má 3 osoby, číslo, přít. - budoucí a 3 min. časy, 4 způsoby (včetně způsobu možnosti) a rod. Slovosled v prosté větě je velmi volný. Slovní zásoba je ugrofinského původu, historicky je velmi blízká baltofinským jazykům, některá slova jsou společná se samodijskými jazyky. Mnoho výpůjček je z finštiny a obou severských germánských jazyků. Píše se latinkou.