Koncentrační tábor Ausschwitz Birkenau - Osvětim
5. 3. 2007
Přijet do Osvětimi v lednu, kdy je pod nulou, všude leží sníh a
fouká ledový vítr, znamená dopouštět se neustále nepatřičných srovnání. Osvětimské tábory jsou symbolem Šoa, ústředním
místem nacistické vyhlazovací mašinérie, prostorem nevýslovného
utrpení, hřbitovem jednoho a půl milionu lidí, kteří nemají hroby. To všechno člověk ví z knih a vzpomínek, zná slova jako "plynová komora", "rampa", "krematorium". Ale
být tam, to je úplně jiné. Všechno, co jste kdy o lágru četli a slyšeli
vyprávět, se vám vybaví se strašlivou silou a naléhavostí. Dopadne to na vás, slova dostanou obsah.
...
Zima a mráz Projdu policejní kontrolou, prováděnou kvůli přijíždějícím státníkům, a kráčím od jedné z bran v Birkenau asi pět set metrů, mezi podlouhlými cihlovými baráky. Klepu se zimou, necítím nohy a říkám si v duchu: "Bože, jak to mohli vydržet, pracovat, když bylo takhle?" Jenže ta otázka je nesmyslná: jako bych cítil to, co cítili oni, přitom já byl ještě před chvílí v teple a věděl jsem, že se za pět minut zase ohřeju. Oni byli na mraze a věděli, že trochu teplo jim bude večer, pokud je ale do večera z dlouhé chvíle neumlátí nějaký SS-oberscharfuhrer. Pokud nepřijde selekce, pokud nezůstanou ležet vyčerpáním. Já mám na sobě teplý námořnický kabát a dobré boty, oni měli často jen košili, vězeňskou kazajku a dřeváky.
...
Dokonalá past Primo Levi píše ve své slavné knize "Je-li toto člověk", že pocity osvětimského vězně se nedají sdělit, normální lidská bytost si je nedokáže představit. Tak třeba hlad: my známe nejvýš hlad člověka, který nejedl půl dne, možná den - ale trvalý hlad, trvající měsíce, půl roku? Anebo pocit naděje: my se upínáme k budoucnosti, k tomu, co si představujeme v příštích měsících a letech. Ale jaké to je, nemoci hledět dál než do zítřka a říkat si večer, že sice nevím, co bude po rozednění, ale do rána zřejmě neumřu? Rozhlédnu se kolem sebe, dívám se na plot z ostnatých drátů, na strážní věže. Co si měl počít člověk, který před pár desítkami let prohlížel zevnitř tu takřka dokonalou past a musel se smířit s tím, že je to navždy?
...
Nezapomenout Šoa Prokřehlý se dostanu až ke zbytkům krematoria a plynové komory. Znovu si vzpomenu na Leviho: na tříletou holčičku Emilu, o níž píše ve své próze, na Emilu, která přijela s rodiči v transportu italských Židů, kterou matka po cestě pečlivě koupala v zinkové kádi, již jim půjčoval obludný německý strojvůdce. Po příjezdu do lágru rodinu roztrhli, a když otec, vybraný na práci, vyšel ven z dezinfekční místnosti ve vězeňských hadrech, byla už Emila i její matka mrtvá, stejně jako většina lidí z vlaku. Kolem zbytků krematoria dupou stovky novinářů, policistů, hostů nadcházející vzpomínky.
...
Hned vedle stojí tribuna pro politiky, o malý kousek dál je improvizované tiskové středisko, v něm záchody, vedle ve stanu restaurace. Za chvíli se táborem rozlehne houkání vlaku, které má připomenout transporty. Kolem kolejí na rampu hoří oheň. Nad lágrem krouží reflektor. Celé je to efektní, celé to slouží nezpochybnitelnému účelu, totiž snaze nezapomenout na Šoa, ale zároveň člověk cítí jakousi nepatřičnost - jako bychom všichni včetně mě šlapali při práci po Emilině popelu. Jenže tohle místo má zůstávat tiché, a máme-li sem vstoupit, pak mlčky a se skloněnou hlavou.
...
Zima a mráz Projdu policejní kontrolou, prováděnou kvůli přijíždějícím státníkům, a kráčím od jedné z bran v Birkenau asi pět set metrů, mezi podlouhlými cihlovými baráky. Klepu se zimou, necítím nohy a říkám si v duchu: "Bože, jak to mohli vydržet, pracovat, když bylo takhle?" Jenže ta otázka je nesmyslná: jako bych cítil to, co cítili oni, přitom já byl ještě před chvílí v teple a věděl jsem, že se za pět minut zase ohřeju. Oni byli na mraze a věděli, že trochu teplo jim bude večer, pokud je ale do večera z dlouhé chvíle neumlátí nějaký SS-oberscharfuhrer. Pokud nepřijde selekce, pokud nezůstanou ležet vyčerpáním. Já mám na sobě teplý námořnický kabát a dobré boty, oni měli často jen košili, vězeňskou kazajku a dřeváky.
...
Dokonalá past Primo Levi píše ve své slavné knize "Je-li toto člověk", že pocity osvětimského vězně se nedají sdělit, normální lidská bytost si je nedokáže představit. Tak třeba hlad: my známe nejvýš hlad člověka, který nejedl půl dne, možná den - ale trvalý hlad, trvající měsíce, půl roku? Anebo pocit naděje: my se upínáme k budoucnosti, k tomu, co si představujeme v příštích měsících a letech. Ale jaké to je, nemoci hledět dál než do zítřka a říkat si večer, že sice nevím, co bude po rozednění, ale do rána zřejmě neumřu? Rozhlédnu se kolem sebe, dívám se na plot z ostnatých drátů, na strážní věže. Co si měl počít člověk, který před pár desítkami let prohlížel zevnitř tu takřka dokonalou past a musel se smířit s tím, že je to navždy?
...
Nezapomenout Šoa Prokřehlý se dostanu až ke zbytkům krematoria a plynové komory. Znovu si vzpomenu na Leviho: na tříletou holčičku Emilu, o níž píše ve své próze, na Emilu, která přijela s rodiči v transportu italských Židů, kterou matka po cestě pečlivě koupala v zinkové kádi, již jim půjčoval obludný německý strojvůdce. Po příjezdu do lágru rodinu roztrhli, a když otec, vybraný na práci, vyšel ven z dezinfekční místnosti ve vězeňských hadrech, byla už Emila i její matka mrtvá, stejně jako většina lidí z vlaku. Kolem zbytků krematoria dupou stovky novinářů, policistů, hostů nadcházející vzpomínky.
...
Hned vedle stojí tribuna pro politiky, o malý kousek dál je improvizované tiskové středisko, v něm záchody, vedle ve stanu restaurace. Za chvíli se táborem rozlehne houkání vlaku, které má připomenout transporty. Kolem kolejí na rampu hoří oheň. Nad lágrem krouží reflektor. Celé je to efektní, celé to slouží nezpochybnitelnému účelu, totiž snaze nezapomenout na Šoa, ale zároveň člověk cítí jakousi nepatřičnost - jako bychom všichni včetně mě šlapali při práci po Emilině popelu. Jenže tohle místo má zůstávat tiché, a máme-li sem vstoupit, pak mlčky a se skloněnou hlavou.
...
Autor: Adam Drda (zpravodaj BBC)
Autor: Adam Drda (zpravodaj BBC)
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář