EVROPA: hledání hranic
Z jedné strany ošetřované pole, kde žena pomalu pleje řádky. Z druhé zanedbaná louka, mezi tím rezavějící strážní věž a neudržovaný plot z ostnatého drátu z dob Sovětského svazu. U toho džíp s velitelem jednotky pohraniční stráže z nedaleké vesnice Hówniki, který hrdě popisuje způsob, jakým hlídá hranici. Východní hranice Evropské unie se zatím zastavila tady u polského Przemyślu. Na druhé straně už je Ukrajina, země, kterou by v unii velmi rádi viděli Poláci, ale Francouzi či Nizozemci o tom nechtějí ani slyšet.
...
Rozšiřování Evropské unie bude jedním z hlavních témat summitu pětadvacítky, který dnes začíná v Bruselu. Je to téma schované za debatou o Turecku, za neúspěšnými referendy o evropské ústavě ve Francii a Nizozemsku, za únavou voličů ve "starých" zemích a jejich obavami z těch "nových". Přitom rozšiřování je jedním z hlavních úspěchů EU. Vysoce motivovalo uchazeče k reformám, podnítilo ekonomický růst i hluboké sociální přeměny. Pětadvacítka si ale potřebuje vyjasnit, zda chce stanovit konečné hranice Evropy a tím vlastně definovat evropanství. Klíčová fáze debaty nastává nyní, kdy unii bude předsedat Německo, které se chce na politiku unie vůči sousedům, většinou uchazečům o členství, zaměřit. Možnosti jsou v zásadě dvě, obě špatné a tradičně evropsky polovičaté.
...
Za prvé: říci dost. Tím ztratí jakoukoli motivaci k reformám nejen tolik diskutované Turecko, ale i řada malých států na Balkáně, na Kavkazu či Ukrajina, Moldavsko nebo případně Bělorusko po pádu diktátora Lukašenka. Možnost být členem unie dosud byla na východě kontinentu hlavním motorem reforem. Co by se stalo v případě odmítnutí, lze předvídat jen těžko. Války na Balkáně ale byly dostatečnou ukázkou nestability a zároveň neschopnosti Evropy řešit ožehavý problém u sousedů.
...
V takovém případě ale budou spokojeni voliči v západních členských zemích, najmě Francouzi, kteří mají v ústavě zakotveno, že jakékoli další rozšíření musí schválit v referendu. Spokojeni tak budou i politici, kteří nebudou muset prokazovat schopnost mít vize a strategii hodnou zakladatelů unie Jeana Monneta a Roberta Schumana. Zvítězí pohled Nicolase Sarkozyho, favorita francouzské pravice na prezidentské křeslo, a "habsburského bloku", jak se v bruselských kuloárech říká Rakousku, Nizozemsku, Lucembursku a Německu, kde je podpora rozšíření nejmenší.
...
Druhá možnost by mohla mít název "pootevřené dveře". Unie neřekne, že její hranice je navždy u Hównik či v průsmyku Gjuševo mezi Bulharskem a Makedonií, ale také neřekne, že určitě přijme Chorvatsko, Srbsko či Turecko. Nechá jim ovšem naději, definovanou v různých asociačních dohodách či privilegovaném partnerství. Politici v zemích na východ od Karpat a Černého moře budou moci tlačit na reformní pilu a slibovat voličům zářné unijní zítřky. Voliči v nových členských zemích další rozšíření podporují, voliči ve starých členských zemích naopak, takže tím by se zadělalo na hezké vnitřní pnutí "noví v. staří". Otevřeným dveřím jsou ze starých členů nejvíce nakloněni Řekové či Španělé, v České republice podporuje další rozšiřování 58 procent dotázaných, unijní průměr je ale 45 procent.
Realismus a zrada ideálů
Politici, kteří se dnes scházejí v Bruselu, před sebou mají nelehké rozhodování. Němci chtějí oživit euroústavu a tématu rozšiřování se nevyhnou. Diplomaté se často schovávají za slova o "absorbční kapacitě" unie. Tady už, zdá se při pohledu ze západu, Evropa svoji hranici nalezla a politici kvůli jejímu posunutí nechtějí dávat všanc svoji politickou kůži. Na druhou stranu, nechtějí ani dveře přibouchnout, aby v roce padesátého výročí počátku evropské integrace nebyli obviněni ze zrady jejích ideálů.bVyhlídky sousedů unie na jasné slovo z Bruselu jsou zatím marné. Naděje žije, ale očekávání se snižují.
Autor: Martin Ehl